Inspirace britskou vesnicí

Odjakživa jsem byla zastáncem toho, že architektura je především o uživateli, o jeho potřebách a že může vypadat sebelépe a sebereprezentativně, ale pokud uživatel necítí projev lidskosti a pokud architekt nedá uživateli (pokud o to uživatel stojí) prostor k “dotvoření” a k “zabydlení” nemá to prostě cenu. Respektive to má cenu, ale architektura postrádá něco. A to něco je pro mě důležité.

Můj první návrh v opravdovém ateliéru jsem si myslela na začátku mé cesty, že je téměř nemožné v mém stádiu studia dokončit, natož že to dopadne ve finále tak, jak bych si představovala. V ateliéru u Krause mě přitahoval především fakt, že se tady nejede na efekt, že se nevytvářejí vizualizace, které člověku nic o projektě neřeknou a že zde člověk dostává prostor k vlastní tvořivosti.

Na kritiky jsem šla s klidem v duši, že můj projekt je natolik silný a jsemv něm natolik zběhlá, že mě nemůže nic zaskočit. Co mě zaskočilo bylo vlastně to, že mě to zaskočilo. Moje finální prezentace, jakožto asi jediná v ateliéru, neobsahovala vizualizaci s krásnými materiály, osvětlením, zelenou travičkou a veselými lidmi. Moje finální prezentace neobsahovala žádný “finální produkt”, který by si uživatel mohl představit, kromě modelu z lega, kterým jsem se absurditě vizualizací a reálných vylaserovaných modelů ještě více vysmála. A ve chvíli, kdy mi jeden z architektů řekl, že můj barák nedokáže přečíst a představit si v hlavě, když mu neřeknu jaké jsem použila okna a jakou mám omítku, dost mě to zaskočilo. Netušila jsem, že kapacity, které k nám do ateliéru byly přizvány nejsou schopny z půdorysů, řezů a situací přečíst dům. A posoudit jeho kvalitu. (Ne všichni zase, nerada bych křivdila všem.) 

Věřím, že koncept mého domu je silný, ačkoliv nejsem příliš sebevědomá a do své architektury zahleděná. Věřím v to, že minimálně pro uživatele, pro lidi, (pro které ostatně architekturu děláme) jsem vytvořila něco velmi funkčního a “zabydlujícího”. Něco, kde si každý najde to své. Psychologické hledisko! Na to se tolik zapomíná. Všichni uživatele berou jako něco univerzálního, nikdo se nezamyslí nad tím, zda hasiš a záchranář mají něco společného a zda technik a opravář aut bude rád sdílet ve svém úboru gauč vedle paní kolegině policajtky. Malé věci, malé rozhodnutí, malé zásahy v architektuře jí dle mého názoru dělají kvalitní.

Zamýšlet se v mém případě nad vizuální stránkou mého domu, mi přišlo velmi druhoředé. Prefa beton, barva, ČITELNOST. Co víc? Potřebuji vědět, zda tam budou Schuko okna nebo platstová? Ohrozí to nějak sílu mého konceptu a sílu mého baráku? Nemyslím si. Je proto úsměvné dělat vizualizace, která by stejně nebyla pravivá.

Závěr včerejších obhajob byl pro mě jasný, bud se přidat k davu, vytvořit nereálné vizualizace, které vypadají lépe jak fotky a dát tak architektům možnost si můj projekt vůbec představit a pak se podívat na půdorysy, nebo setrvat ve své bublině a vysrat se na to. Malé procento architektů, jako Kraus nebo jeden další z přísedících, se mě zastali a pochopili mé myšlenkové pochody. To mi celkem dává sílu k tomu, rozhodnout se pro druhou možnost. Pokračovat si dál po své ose i v domnění toho, že pro většinu nevzdělaných ale i vzdělaných mé projekty nebudou vždycky pochopeny. Lidi se koukají rádi na obrázky. Neradi studují půdorysy, neradi koukají na řezy a zkoumají, zda vše funguje. Líbí nelíbí, o tom to dnes je?

Abych vizualizacím nekřivdila, jsou potřebné. Je to neuvěřitelný nástroj dnešní doby, je to úžasné jak pravdivě si svůj vysněný dům můžeme předělat téměř do reality, posadit na zem a vidět, zda tam vážně sedí či nesedí. V určitých případech je to ale zbytečné. A tyto určité případy mě jen utvrtzují v tom, že dnes pro lidi nejsou tolik důležité a že by se měl asi člověk více držet projektů, které jsou pěkné a které jsou vizualizovatelné. To ovšem není moje cesta. Věřím v to, že hnusný barák může být dobrý. Můj barák by byl hnusný, špinavý, smradlavý, kýčovitě barevný. Ale byl by živý. Jak s Schuko oknama tak bez nich. Byl by lidí, byl by zabydlený a zabordelený životem. Je v tomto případě VŮBEC důležité se zamýšlet nad esetetik

ou?